Pan Theodor Mundstock
Po přečtení díla od Ladislava Fukse - Pan Theodor Mundstock, jsem si opět dovolila mylé zamyšlení nad dílem, ale tentokrát se možná až moc věnuji popisu děje. Nu, posuďte sami...
Když v říjnu roku 1939 začali úplně první transporty do koncentračních táborů, bylo panu Mundstockovi jasné, že na něj taktéž dojde řada. Svůj osud měla spočtena i rodina jeho židovských přátel – Šternovi. Poté co byla rodina Šternů, kromě nejmladšího syna, povolána k transportu, zařekl se pan Mundstock, že se o jejich syna postará. V tomto okamžiku se také rozhodl, že musí i sám sebe připravit na „život“ v koncentračním táboře. Začal si tedy vše trénovat… spal na prkně, protože „postele“ budou tvrdé; omezil přísun jídla, protože příděly budou malé, pokud vůbec nějaké budou… Dokonce se rozhodl nacvičit si i cestu k transportu. Vyšel z domu, počítal si kroky a přesně věděl, kdy zabočit, kdy přehodit kufr z ruky do ruky… Když se konečně jednoho červnového dne dočkal obsílky, měl z toho, pravděpodobně jako jediná oběť transportu, radost. Těšil se, jak v praxi vyzkouší své nacvičené dovednosti. K tomu ovšem nedošlo, neboť těsně před cílem jeho cesty k transportu ho srazilo nákladní vojenské auto.
Nemyslím si, že by si měl člověk plánovat svůj život přesně na minutu. Samozřejmě je dobré vytyčit si cíle, mít sny a za nimi jít, ale je třeba respektovat také damou situaci. Teď musím překonat tuto a tuto překážku, protože mi vstoupila do cesty, ale její překonání mě zase posune o kousek blíž mému snu. A právě toto byl problém pana Mundstocka, vše si do detailu naplánoval, ale nepočítal se změnou situace, a sice s tím, že tam v danou chvíli pojede vojenské auto.
A proto nezapomínejme: Člověk míní, život mění!