Kde lišky dávají dobrou noc
Venku se šeří, na dům a celou vesnici zprudka padá tajuplná noc. Dívám se z okna, jak za stodolou září bílý sníh a poslouchám mručení krav, které se pomalu chystají ke spánku. Kolem mě je jen ticho a noc, noc vzdálená šumu a světlu velkoměst. Jen noc, já a vesnice.
Dívám se z okna a přemýšlím...přemýšlím o tom, že se zítra půjdu podívat k řece. Sednu si zde na kámen a budu poslouchat šumění vody, zpěv ptáků, poryv větru v korunách stromů a přitom všem se nechám laskat paprsky slunce. Na řeku mám výborné vzpomínky...jako malí jsme zde vždycky pouštěli lodičky, vyrobené z kousku kůry a klacíku nebo jsme soutěžili, kdo déle vydrží ponořený v ledové vodě.
Řeka ale není jediné místo opředené vzpomínkami na mé dětství. Na vesnici je takových míst spousta. Malé děti si rádi chodívají hrát do lesa, kde si staví různé chatrče z větví a klacků nebo chodí tam dozadu za les, převážně tedy dívky, trhat luční kvítí.
Hodiny neúprosně letí. Nejvyšší čas zanechat plánů na zítřejší den a vydat se do říše snů stejně, jak to již provedla většina zvířat. Uléhám do postele. K bradě si tisknu peřinu, takovou tu pořádnou péřovou, a okamžitě usínám...Nerušit, už se vznáším v říši snů.